Na začátku rodičovství si mnoho z nás slibuje, že „to budeme dělat jinak“. Budeme trpělivější, otevřenější, laskavější. A pak přijde chvíle, kdy se v kuchyni rozlije mléko, dítě křičí a my v sobě cítíme známý tlak. Dřív než stačíme zareagovat vědomě, křičíme také. V takové chvíli naši reakci nemusí ovlivňovat jen přítomná situace, ale i dřívější zkušenosti. Smyslem sebereflexe není hledat viníka, ale vytvářet prostor pro jinou reakci.
Prvním krokem je uvědomit si, že je naše reakce nepřiměřená
Trauma může souviset s jednou závažnou událostí, opakovanými zkušenostmi i dlouhodobě ohrožujícími podmínkami. U někoho se mohou dřívější zkušenosti promítat do zvýšené ostražitosti nebo silných reakcí v situacích, které připomínají minulost. Když dnes dítě zvýší hlas, rodič může reagovat výbuchem, úzkostí nebo stažením. Děti se zároveň učí zacházet s emocemi také pozorováním dospělých, a některé vztahové vzorce se tak mohou nevědomě opakovat.
Jak tento vzorec měnit? Jedním z prvních kroků může být sebereflexe. Zkuste si všímat situací, ve kterých je Vaše reakce výrazně silnější, než byste sami chtěli. Můžete se ptát: „Reaguji teď na své dítě, nebo se ve mně ozývá i něco z minulé zkušenosti?“
Velmi nápomocné je také zapisování těchto situací, které vám pomůže nahlédnout na ně s odstupem. Kde je totiž odstup, je i velká šance dělat věci jinak. Pravidelně si zapisujte, co se stalo, co jste během dané situace cítili a také, co tomu předcházelo (např. nevyspání, tlak v práci, pocit, že jste na všechno sami apod.).
Naučte své tělo i mysl novým reakcím
Je důležité myslet na to, že uvědomění samo o sobě nestačí. Je potřeba naučit své tělo i mysl reagovat jinak. Existuje několik technik, které vám mohou pomoci:
Někomu pomůže vrátit se do přítomného okamžiku pomocí klidného dýchání a ukotvení v těle. Vnímejte oporu chodidel o zem a několik přirozených nádechů a výdechů. Pokud Vám hluboké dýchání není příjemné, zvolte jiný způsob zklidnění.
Užitečný může být také trénink všímavosti, při kterém si bez okamžitého hodnocení všímáme myšlenek, emocí a tělesných pocitů. Nevyhovuje však každému stejně.
Můžete zkusit rozvíjet laskavější vnitřní hlas, například větou: „Je to těžké, ale mohu se zastavit a zkusit další krok.“ Postupně tím vytváříte jiný způsob, jak se sebou v náročné chvíli zacházet.
A psychoterapie? Ta poskytuje strukturovaný a bezpečný prostor, kde se naučíte porozumět hlubším příčinám svých reakcí a zkoušet nové strategie, které budou přínosem nejen pro vás, ale pro celou rodinu.
Chyby jsou přirozené, důležité je umět se omluvit
Dítě samotné potřebuje dvě věci. Zaprvé je pro něj zásadní, aby jeho emoce mohly existovat, a za druhé, aby mělo jasno v tom, co s nimi může a nemůže dělat. Pochopení a přijetí emocí není rozmazlování, je to uznání reality dítěte: „Vidím, že jsi hodně naštvaný.“ Teprve pak má smysl přidat hranici: „Ale nemůžeš u toho kopat do ségry. Pojď ten vztek ze sebe dostat ven jinak.“ A když se Vám to nepodaří? Vraťte se, omluvte se a vysvětlete, co se ve Vás dělo. „Mrzí mě, že jsem křičela. Byla jsem přetížená a nezvládla jsem to. Příště se zkusím nejdřív zastavit.“ Dítě se tak učí, že konflikt nemusí znamenat konec vztahu a že chybu lze napravovat.
Pokud vás zajímají další běžné mýty o výchově dětí, které ovlivňují naše rodičovství, přečtěte si náš článek s nejnovějšími psychologickými poznatky.
A co dělat v krizové chvíli, kdy máte pocit, že se ve Vás „vaří krev“? Můžete vyzkoušet jednoduchý postup STOP:
S – zastav se
T – nadechni se
O – pozoruj, co se děje ve mně i kolem
P – pokračuj vědomě, ne automaticky
I krátká pauza může zvýšit šanci, že místo automatické reakce zkusíte novou. Pomáhat mohou také malé rodinné rituály, třeba večerní krátké sdílení, kdy každý člen rodiny řekne, co během dne zažil hezkého a co pro něj bylo obtížné.
Psychoterapie může nabídnout prostor pro porozumění spouštěčům, regulaci emocí a práci s hluboce zakořeněnými přesvědčeními, například „musím být dokonalý“ nebo „na mně nezáleží“. Rozsah a tempo práce se odvíjejí od konkrétní situace a měly by pro Vás být snesitelné a bezpečné.
Na závěr možná nejdůležitější připomínka: dokonalý rodič neexistuje. Důležité je všimnout si opakujícího se vzorce, zastavit se a zkoušet postupně reagovat jinak. Každá omluva, vědomá pauza místo výbuchu nebo pojmenování vlastní emoce může být malým krokem ke změně.
Potřebujete podporu?
Pokud se chcete naučit pracovat se svými emocemi a vytvořit laskavější prostředí pro své děti, ráda vám pomohu.
Objednat konzultaci